Dějiny Velké Británie II.
Dějiny Velké Británie II.
STŘEDOVĚK
Ve středověku se na vlnu bohatá East Anglia stala nejlidnatější a nejlépe prosperující oblastí Británie. Feudální systém, kdy rolníci mohli pracovat na svých vlastních políčkách, ale jako poddaní museli obhospodařovat i pole svého pána, dobře fungoval. Mniši vysušili mnohé bažinaté oblasti a další úrodnou půdu získali vybudováním mořských břehů. Po uklidnění sporů mezi barony se začaly stavět neopevněné domy, zlepšily se silnice, rychle se rozrůstala města, obvykle kolem hradů, a řemeslníci se organizovali do mocných cechů, které jim poskytovaly dostatečnou ochranu. Podpisem Magny Charty v roce 1215 byl potvrzen nezávislý právní systém, kdy soudní procesy rozhodovala porota. Každý měl právo na spravedlivý soud bez vlivu církve, státu či panovníka.
Král Eduard I. (1272-1307), který byl známý jako Kladivo Skotů, si nedokázal Skotsko podmanit, ale v roce 1284 dobyl Wales. V roce 1295 ustanovil modelový parlament, jehož členy se stali zástupci bohatých měšťanů a zámožných venkovanů.
Konec jedné epochy
Obyvatelstvo Británie utrpělo osudovou ránu po vypuknutí morové epidemie, zvané Black Death ("černá smrt") v letech 1348-1349, kterou rozšířily blechy, které se do Británie dostaly na lodích v srsti černých krys. Jedna čtvrtina ze 4 miliónů Britů zemřela a po epidemii zůstaly mnohé vesnice zcela opuštěné. Na vylidněném venkově byl nedostatek pracovních sil a rolníci si byli vědomi své moci přijmout či odmítnout práci. Na tomto trhu práce se začaly utvářet nové vztahy mezi vlastníky půdy a dělníky. Jednalo se o vztah založený na penězích a nikoli na společenském postavení. Byl to počátek konce feudálního systému. To však neznamenalo, že by rolníci byli ušetřeni různých represálií. Když v roce 1381 zorganizovali povstání v čele s Watem Tylerem a Johnem Ballem a vydali se na pochod do Londýna na protest proti vysokým daním, které byly zavedeny kvůli Stoleté válce, byli poraženi a více než 1 500 lidí bylo oběšeno.
Stoletá válka s francií (1337-1453) začala deset let před morovou epidemií, když byl král Eduard III. (1327-1377) usiloval o francouzský trůn. Tento válečný konflikt se táhl přes sto let a v mnoha bitvách, například u Kresčaku (1346), Poitiers (1356) a u Agincourtu (1415), se vyznamenali angličtí lukostřelci.
Nepřátelské akcebyly ukončeny v roce 1453, kdy Francouzi získali zpět veškerá svá území kromě přístavu Calais, který se dostal pod francouzskou kontrolu až v roce 1558.
Rozdělení
Bylo zde však i dost domácích problémů. V roce 1399 byla přerušena přímá plantaženetovská linie, když Richardovi II. (1377-1399) uzmul trůn ambiciózní Jindřich Bolingbroke z rodu Lancasterů. Tuto událost zaznamenal William Shakespeare ve svých historických hrách Jindřich IV. a Jindřich V., kde popsal mnohá spiknutí i krvavou porážku hraběte z Northumberlandu, jeho bouřlivého syna Jindřicha Percyho, zvaného Ohnivec a velšského vůdce Owaina Glyndwra v bitvě u Shewsburry v roce 1403.
V roce 1455, jen o dva roky po konci dlouhé války s Francií, propukla v Anglii občanská válka pod názvem Válka růží. I tento boj mezi rodem Lancasterů (červená růže) a Yorků (bílá růže) zaznamenal Shakespeare. Až v roce 1485, po třiceti krvavých letech tohoto válečného konfliktu, získal Jindřich Tudor v bitvě u Bosworthu pro Lancastery konečné vítězství. Vítěz se oženil s princeznou z Yorku, ukončil celý konflikt a zahájil éru Tudorovců na anglickém trůnu.
STŘEDOVĚKÉ KOSTELY
Británie se může pochlubit jednou z největších sbírek církevních staveb na světě. Vysoký počet kostelů a klášterů, které můžete obdivovat na každém kroku, byl způsoben několika faktory, z nichž hlavním byla prosperita této ostrovní země, jejímž hlavním artiklem byla prvotřídní vlna. Stavba kostela nebyla pouze výrazem zbožnosti, byl to ukazatel toho, jak dobře se daří dárcům, ekonomicky i společensky.
Nejcitlivější na tuto rovnováhu mezi světskými a duchovními statky byli biskupové, z nichž někteří byli stejně mocní jako baroni. Zatímco baroni stavěli hrady, biskupové stavěli kostely, které neustále přestavovali a zkrášlovali i v době, kdy hrady téměř ztratily svůj význam. Biskupové a aristokraté, kteří se chtěli vznést až do nebe za recitování modliteb a zpěvů žalmů, nechali v katedrálách nebo vedle nich budovat zádušní kaple, kde by se sloužily mše za spásu jejich duše. Mnohé z těchto kaplí jsou skutečné skvosty a zachovaly se až dodnes.
Přítomnost ostatků nějakého světce, zvláště pokud se u nich projevila zázračná moc uzdravování, byla zárukou přílivu poutníků, z nichž každý přispěl na další výstavbu. klášterní komunity - ať už to byli vzdělaní benediktýni, cisterciáni, kteří se soustředili na zemědělství, nebo přísní augustiáni - vlastnily rozsáhlé nemovitosti a měly dalekosáhlé komerční zájmy. Mnohé řády si stavěly svá opatství a hospodářské stavení ve velkolepém stylu, podobném nejkrásnějším katedrálám.
Vývoj stylů
V mnoha případech trvala výstavba velkých katedrál i několik století a dnes můžeme u těchto staveb pozorovat směsici měnících se architektonických proudů. Pro normanský styl či románský sloh (asi 1050-1150) jsou charakteristické zakulacené oblouky, často ozdobené přesně řezanými zubatými nebo klikatými ornamenty, hranaté věže a těžké masivní sloupy, které jako by zde měly stát navěky, například v Norwichi nebo v Durhamu.
Raný anglický sloh (1150-1280) přinesl lomený oblouk a vysoká úzká lomená okna. Díky nosným obloukovým pilířům a žebrovým klenbám se mohly zúžit sloupy a vznikl poněkud lehčí styl, který můžeme obdivovat například u kapituly York Minsteru nebo u katedrály v Exeteru, se soustředil na ozdobný květnatý vzhled a propracovanou kružbu ve velkých oknech, krásné ozdoby na střeše, v sedlech a na hlavicích sloupů. Perdikulární sloh (1350-1530) poněkud ubral v ornamentech, zploštil okenní a dveřní oblouky a vrátil s k prostým liniím. Nicméně vějířová klenba je složitější a připomínají krajku; například v katedrále v Gloucesteru a v kapli King´s College v Cambridži.
Období Reformace (kolem roku 1540), kdy se zdvihla vlna odporu proti církevním privilegiím a dekadenci, však zanmenalo stagnaci vývoje architektury na dalších 100 let.
Farní kostely
Poněkud skromnější, ale neméně krásné, jsou britské středověké farní kostely, jakých můžeme v Británii najít tisíce. Mezi 13. a 16. stoletím přinesla kvalitní vlna a umění tkalců, kteří často přicházeli z ciziny, do mnohých oblastí Británie prosperitu. Týkalo se to především oblastí Yorkshire Wolds a Cotswold Hills, pastvin v kraji East Anglia, a travnatých kopců s křídovým podložím na jihu Británie.
Když středověcí kupci, kteří obchodovali s vlnou a látkami, zbohatli, považovali za vhodné poděkovat Bohu tím, že přispějí na výstavbu nového kostela nebo výzdobu staršího. Mnohé z těchto farních kostelů byly postaveny z materiálu, který se nacházel v okolí. Většinou bývají bohužel zamčeny, ale když se zeptáte v nejbližším domě, možná tam budou mít klíč.
Uvnitř se můžete z pamětních tabulek, zdobených polštářků či kostelních oken se jmény dárců dozvědět něco o historii místní komunity.
Ve farních kostelech často najdete díla od dávných kameníků a řezbářů - na boku dřevěné laviceje zobrazena liška, jak krade husu, hlava jeptišky s bolavým zubem na krakorci, nebo vysoko na výstupku střechy stojí zelený muž, kterému z nosních dírek a z úst rostou listy, pohanský host, kterého kameník pozval na křesťanský svátek.
Zdroj: NATIONAL GEOGRAPHIC - VELKÁ BRITÁNIE